Třináctá tarotová

8. května 2008 v 15:26 | lalaith |  écrit
Podle třináctky velké arkány se hýbe svět.
Změny. Přečetla jsem svůj starý sešitek, co jsem ho kdysi pojmenovala výlevník a pak popsala skoro všechny stránky malounkým písmem odzhora dolu. Tahle je poslední.
Poslední stránka výlevníku. Lidi se mění... naivní vlče, posloucháš občas, co ti říkám? Ne. A je to vidět. Jenže za ty dva roky se těch stránek otočilo spousty, že tady vlastně nechci psát o změnách, o tom, jak se padá a vstává... a létá... i když by to šlo docela lehce, nebudu se rozepisovat odkud kam se to všechno hnulo. Jen za ty změny děkuju.
Svět se změnil... cítím to ve vzduchu... cítím.. neee...=D žádnej patos. Vlastně jen chci oznámit, že přesunuju stránky. Do nových kategorií, do naprosto nesnesitelně řvavých kombinací barev, pod název křídla... tady to běželo dva roky a najednou to nejní ono, nechám ten blog kde je, alespoň zatím, ale nové články budou na křídlech, teď je tam zatím jen pár staronových obrázků. Tak mi to nezapomeňte občas zkritizovat, podle teorie sešlosti u stolu uvidím bez pohlédů druhých hrozně málo =) tak... aurevoir!
 

víkendové obrázky

5. května 2008 v 12:02 | lalaith |  écrit
Ehm... ráda bych oznámila, že došlo ke strašlivému botanickému omylu... ano, přátelé, žijeme v bludu... Kdo sakryš pojmenoval tu kytku modřenec, to by mě zajímalo...
Původně jsem myslela, že ten název zatajím, ale pořád ještě mi zůstalo alespoň malinké množství smyslu pro féér plej, takže ano, ano... jmenuje se to modřenec... Co myslíte? Dáme hlasovat? kdo je pro fialovou a kdo pro modrou? XD
Nu a tady na tom obrázku nejní poznat kdo to je záměrně, jelikož jde po mě, jako po správném paranoikovi, CIA a taky Radka má lidi všude... tedy to není mými bídnými kreslícími dovednostmi (mrkněte se na předchozí obrázky), ale záměrně, v rámci utajení .... =) A navíc prší (kdyby to nebylo poznat) takže ten déšť taky dost zkresluje... za končetiny, co vypadají jako zlomené se omlouvám.. XD
Prostě škoda... že nedokážu nakreslit tu chvíli jak byla, na ostrůvku v proudech deště... ale v hlavě jí mám docela jinak, daleko líp... včetně... I am singing in the rain... a vlastní písně deště a promoklých sakur cestou...
Ještě bych sem ráda dala jeden obrázek... protože jsem neslíbila, že to nikomu neukážu... mě se ty křídla líbějou... ale aby se neřeklo, tak jsem ten obrázek trošku poupravila a dám ho sem malounkej... a kdyby to autorovi způsobovalo nějaký traumata... tak to zase sundám, nu... stačí říct.
Ale že jsou to parádní gothicky abstraktní křídýlka? No ne? A myslete si že jsou na papíru XD ten je totiž daleko populárnější milejší, oblíbenější etcetera etcetera... XD
Ještě jedno malé upozornění....
Nechoďte sami do lesa... neboť tam číhají nebezpečná zvířátka... a jednou... jednou si pro nás přijdou...
Nu a závěrem tohoto dlouhého předlouhého ilustrovaného článku jedno vážné slovo: děkuju. Za každou minutu od pátku 9.10 do neděle 13.45... děkuju... a za chvíli... nashledanou...

Vzpomínky a hudba světa...

30. dubna 2008 v 13:01 | lalaith |  écrit
Vždycky jsem si přála takový starý květináče s bylinkama na okenní parapet... taky jsem si myslela, že jednou, až budu docela úplně stará paní a umřu v houpacím křesle, tak mě sežerou moje kočky, až jim nikdo nenalije do modrých a červených misek mlíko (tenkrát jsme se tomu se sestříčkou děsně chechtaly, vlastně vím, že dospělý kočky mlíko nepijou) Nemám vůbec tušení, co chce autor tímhle článkem říct... jen prostě jdu za chvíli do školy, tak asi potřebuju nestíhat... jen zrovna nevím, jestli bych radši povolila těm slzám týct a nebo bych radši někam běžela a smála se (sestří, ta nerovnováha je zjevně děsně nakažlivá, já vim, že to asi nebudeš číst...) Zpět ke kočkám... ta Samina má výraz jako šklíba a mě třeba kočky nesežerou.... možná mě sežere vlkodav... slyšíte klavír? Některá hudba má vevnitř schováno tolik... naléhavosti? A píšťalky... teď jsou jako břízy ve starý krajině pár hodin po svítání. Ještě pořád nic? Žádná pointa? Jen pár slov... co bych ráda pověděla, říct neumím... Vešlo by se sem poděkování? Jako otevřít mystičky dlaní k sobě přiklopené a vypustit motýla modrýho jako... (jako Vaše oči?) jako střípek nebe. Zrovna nemůžu dejchat, vydechuju alespoň slova a nádechy jsou hudba... Ještě pořád bez pointy...? Asi schválně... Nejspíš to pak zase smažu.. ale... slyšíte to všichni?? Slyšíte jak hraje?! Někdy je to do spánku, někdy do tance, někdy k roztržení, ke zbláznění k zešílení až docela do dna... nebo... do nebe? To záleží...
 


Sam Wanted

20. dubna 2008 v 11:56 | lalaith |  d´images
Hledám Sam. Já vim, jak vypadá... i že vlastně nikdy neexistovala, ale za to, co řekla, ji musím najít.

Un peu de pluie entre les dents

3. dubna 2008 v 16:55 | lalaith |  knihy zaujímavé a oblíbené
Namísto oddělení jazykovědy a literatury, zašla jsem ve studijní knihovně do oddělení dvojjazyčné literatury a mezi francouzskou našla malý básnický poklad. Belgický básník André Schmitz se mi sbírkou Trochu deště mezi zuby trefil krásně do noty a do nálady. Knížečka je doplněná ještě abstraktně impressionistickými ilustracemi a plná vskutku pozoruhodné poezie. Jestli budu mít v nejbližší době penízky a seženu jí, bude k půjčení třeba i u mě=)
- L´ange de l´annonciation annoncé voie trois
entrera en garage avec quelques siécles de retard.
Sur le quai, tourné vers un invisible Orient-express,
une vierge otage des écriture se consume d´attente.
Une fois de plus le salut du monde est reporté.
- Anděl zvěstování ohlášený na třetí koleji
přijede na nádraží se zpožděním několika staletí.
Panna, zaskočená písmem vyhlíží na nástupišti
neviditelný Východní Expres, a hoří očekáváním.
Spasení světa bylo opět odloženo.

IX.

28. března 2008 v 8:09 | lalaith |  básnění
Do sbírky nesmyslností pro Delirium (a nebo pro obyčejný večer, záleží, co chcete vidět)
Na chodníku pod lampou
leží
mrtvý pes
a v bílé košili
s lahví
asi od sodovky
jako vždycky
čekáš na spasení
možná
nebo na tramvaj
prostě
nebo
na třičtvrtě na dvanáct
až začne
apokalypsa
a hned ten první jezdec
skončí
pod tramvají
a ty zamáváš
tomu jezevčíkovi
a pak
se svět pohne
zacinká
a skončí
jako každý večer
večer za večerem...

Labutí píseň

23. března 2008 v 16:53 | censored, lalaith |  d´images

oktarína

19. března 2008 v 16:06 | lalaith |  écrit
Najednou jsou slova málo. Nebo možná moc a ještě s nimi neumím zacházet. Půlmodrý půloblouky přezázračně jednobrevný mnohotónový duhy zacinkalinka a alespoň odnikam do vždcky jsou pokaždý najistojisto znovu tak půlmodrý. Je to úplně stejný, jako že mi nikdy nešlo kreslit. Nevěděla jsem totiž, že když budu chtít, doopravdy chtít, ne jen přesvědčovat sebe sama, že chci... fascinace létolétací růžozelení. Lahvička holubí modři padá pomalu a rozbije se o kachlíky a pak svět zalije ta barva, ale ne, nebude jedna, je v ní ještě... no vždyť víte =) Chór! Už zase a nebo ještěpořád odvždycky zpívají a hrají! A stejně je to s barvama... no... vždyť... víte! A víte, že stejně to může bejt úplně se vším? Jen se to ještě zbývá naučit... ať už to znamená cokoli

Nejkrásnější princezna

17. března 2008 v 17:02 | lalaith |  d´images
Tohle je nakresleno podle fotky z jednoho časopisu. Holčička s bráškou, princezna a malý mnich, moc se mi líbili =)

"Anděl"

17. března 2008 v 16:57 | lalaith |  d´images

Kam dál